156 Techos

Al despertarme esta mañana, mis ojos se abrieron como lo suelen hacer, gracias Señor, para ver el techo sobre mi cama. En mi casa me alegro de que haya techos. Eso significa que hay un techo que nos protege del viento, el sol, la lluvia y el mal tiempo. Pero entonces un pensamiento empezó a cruzar mi mente despierta, como una pluma que soplaba suavemente la brisa. Con Dios no tengo uso de techos en mi relación con Él, pero sin embargo, en todo mi camino, en toda mi predicación y enseñanza, en toda mi oración, llevo conmigo ideas de opciones limitadas, aunque mi boca declare que Él es el Dios de lo imposible.

¿Con qué frecuencia llegamos a la mesa de posibilidades de Dios con techos de imposibilidades? Sus infinitas posibilidades se enfrentan, más a menudo de lo que pensamos, con nuestros techos de opciones limitadas, poniendo un límite a Su Cielo abierto con toda nuestra debilitante falta de fe, incredulidad, un corazón lleno de “lo dudo” y el simple “no quiero”. Techos. La mayoría ni siquiera sabemos que los tenemos.

Un techo es un límite, hasta ahora y no más allá. Como cuando nos molesta mucho algo o alguien, podríamos decir: “¡Eso es! ¡Estoy harto!” Es decir, hemos alcanzado nuestro límite, o techo, y no lo vamos a soportar más.

Y efectivamente hay límites. Por ejemplo, los zapatos solo caminan hasta cierto punto, nuestros pulmones solo pueden inhalar una cantidad limitada de aire a la vez, la comida solo dura un tiempo, nuestro cuerpo tiene una fecha de caducidad o hay un límite en nuestra esperanza de vida, un motor solo puede funcionar un tiempo antes de romperse, los neumáticos solo tienen una cantidad “x” de millas estimadas de desgaste antes de alcanzar su límite, y así sucesivamente.

Mateo 19:25-26, “Cuando los discípulos oyeron esto, se quedaron muy asombrados y dijeron: “¿Quién podrá ser salvado?” Pero Jesús los miró y dijo, “Para el hombre esto es imposible, pero para Dios todo es posible.” Amigos, nada está tan muerto, que Dios no puede sacar vida de ello. Selah.

No es posible saber lo que no sabes, y solo tenemos que aceptar que hay multitud de cosas que no sabemos. De hecho, como probablemente hayas leído, nuestro cerebro solo puede retener aproximadamente el 15% de toda la información del universo, así que eso deja un 85% del que no sabemos nada, y nada significa eso, nada. A la luz de esto, me pregunto qué persona brillante logró hacer ese cálculo y cómo supo cuánto podía retener nuestro cerebro. No solo eso, solo porque podamos tener ese 15%, apuesto a que nuestro nivel de comprensión está en números muy, muy pequeños, representados por porcentajes menores a uno. Incluso nuestra imaginación tiene un techo a menos que Dios lo amplíe.

En muchas situaciones, los límites y los techos son algo positivo, la idea es una muestra de bondad, pero otras veces representan más opciones limitantes. ¿Por qué, a menudo, cuando se nos presentan las infinitas posibilidades de Dios, de repente decidimos que necesitamos razonar para no relacionarnos con Él? Es muy probable que no sea el ateo, el agnóstico, el infiel o las personas dedicadas a crear una sociedad sin Dios. El problema no está en el mundo, sino en nuestras propias filas. A menudo, el Señor es impedido de hacer cosas increíbles en nuestras vidas, todo porque nuestros techos no lo permiten. La mayoría de las veces es más de lo que apenas podemos creer. Afirmamos que es el Dios de lo imposible, pero acudimos a Él con todas nuestras razones por las que “no debería, no pudo o no quiso”. Por qué, siempre razonando “por qué?”, pero rara vez llegamos a concluir que no fue Dios sino nosotros con nuestros techos de lo que creíamos posible.

Mucha gente cree firmemente que Dios debe operar dentro de su idea de las estructuras eclesiásticas, y que deben tener métodos, muros, distribuciones y especialmente títulos y jerarquías que se sigan casi tan rígidamente como un puesto de mando militar. Y lo más asombroso es que esas personas enseñan a los niños que su método es como hacer iglesia, siempre con una regla subyacente y no escrita de “no salgas de la página”. No pueden ver ni oír más allá de su esquema de cómo deben hacerse las cosas. Dicen: “así es como se hace en la Biblia”, por lo tanto, Dios no podría hacer la iglesia de otra manera. Techos.

En Mateo 14, Jesús envió a los chicos adelante en un barco. El viento y las olas les estaban dando mucha dificultad, tanto que luchaban contra el clima.  Pero entonces, Jesús apareció caminando sobre el agua, y cuando lo vieron, les dio un susto total. Les calmó, no el tiempo, solo los que estaban en el tiempo, y luego, como siempre, Pedro tuvo algo que decir. He re-imaginado la conversación a estas alturas. Pedro: Señor, si eres tú, quiero decir realmente tú, si das la orden me gustaría probar a caminar sobre el agua también.” Detrás de él, los demás discípulos decian: “¡Pedro! ¡Cállate, hombre! ¿Qué haces? ¿Estás loco? ¿No ves que este barco se está balanceando, el viento ruge y la lluvia, ¡Dios mio, la lluvia!” De repente, Jesús llama a Pedro: “¡Claro! Sal.” Espectacularmente, Pedro empieza a salir del barco y los otros discípulos le agarran un poco diciendo: “¡Espera ahí, Pedro! ¡Por el amor de Dios, hombre, piensa! ¡Esto no es racional!” Otro podría haber dicho: “¡Déjalo ir! Ya sabes cómo es.” Y otro podría decir: “Bueno, el Señor “sí le llamó” y es mejor ahogarse obedeciendo a Dios que no hacer nada.” Finalmente, Pedro pone los pies en el agua y se siente bastante sólida. Da unos pasos más, caminando en la imposibilidad del momento. De repente, de la nada, empieza a razonar dentro de sí mismo, razonando quién se creía que era para que pudiera ser como Jesús y caminar sobre el agua, después de todo, el orgullo precede a la caída. Podría empezar a recordar la vez que cobró un extra a la viuda y no se sintió mal por engañarla, aunque sea un poco, viéndose a sí mismo indigno del milagro de Dios. Con el viento silbando y la lluvia cayendo de lado, puede que haya empezado a razonar: “otros pueden, pero probablemente yo no”, y su fe empieza a desvanecerse a medida que se hunde, y cuanto más se hunde, más se desvanece su fe. Desesperado, grita una de las oraciones más poderosas del universo: “¡Dios mío!” Inmediatamente, Jesús lo agarró. Piensa ahora, No lo sé, pero apostaría a que volvieron caminando, juntos, y se subieron al barco, así que no es que Jesús lo arrastrara por el agua porque Pedro tuviera la osadía de creer en lo imposible. Jesús lo afirmó e incluso animó el esfuerzo de Pedro por superar su duda e incredulidad, más allá de los techos de posibilidades que él mismo había fabricado y haber salido del barco con Jesús. Al principio, Pedro no tenía opciones limitantes, pero cuanto más caminaba hacia el Señor, caminando en lo imposible, más sus opciones limitantes que se definían a sí mismas empezaban a superar su fe. Así que, piensa …

Con Dios no tenemos uso de techos en nuestra relación con Él, pero sin embargo, en todo nuestro andar, en toda nuestra predicación y enseñanza, en toda nuestra oración, llevamos ideas no reconocidas de opciones limitadas, aunque nuestra boca declare que Él es el Dios de lo imposible.

¿Con qué frecuencia acudimos a la mesa de posibilidades de Dios con techos? ¿Alguna vez le pedimos al Señor que eleve nuestros techos? Sus infinitas posibilidades se enfrentan, más a menudo de lo que pensamos, con nuestro techo de opciones limitadas, poniendo un límite a Su Cielo abierto con toda nuestra debilitante falta de fe, incredulidad, un corazón lleno de “lo dudo” y simplemente un simple “no quiero”. Techos.

¿Qué opinas?

Soy Social Porter para el Ministerio Viviendo en Su Nombre.
Traducción por Alfredo Magni Sozzi

155 Coronas

En el Nuevo Testamento, hay al menos tres veces más recordatorios de la bondad de Dios sobre los creyentes que se señala lo lejos que todos nos quedamos, pero me asombra la frecuencia con la que otros creyentes se recuerdan entre sí que no son dignos de nada bueno.

Pablo y otros escritores nos recuerdan repetidamente que si creemos en Cristo estamos libres de los pesos de plomo en nuestros pies y, ahora, somos coronados por Dios mismo. Así es, coronado. Quienes están en Cristo pasaron de ser dignos solo de la muerte, a ser coronados, consagrados y muy favorecidos. Bastante increíble, ¿eh? Me veo de pie sobre la alta plataforma de la horca del verdugo, con la soga apretada alrededor de mi cuello, el verdugo encapuchado riéndose cruelmente. Poco sabía yo que la vida estaba a punto de cambiar radicalmente. De pie allí, quizá recuerdo haberme identificado estrechamente con Judas el traidor, o con Pedro que negó públicamente a Cristo, o quizá como alguien en el liderazgo que comprometía los principios justos de bien y mal y era indiferente al lamentable estado de los demás. Quizá estaría pensando en mis vulgaridades secretas, aprovechándome de los ignorantes y comprometidos, pensando solo en mí mismo, eligiendo cualquier cosa menos Jesús, poniendo mis esperanzas en los planes del mundo. Y mientras estoy allí, sabiendo que soy digno de morir mil veces, miro a la derecha y veo a Jesús de pie entre la multitud…silenciosamente le susurro “¡Ayúdame!” y al instante, paso de tener la soga del verdugo alrededor del cuello a sentarme en la sala del trono con Dios Todopoderoso… coronado de misericordia y salvación. ¡Sí, bastante increíble! Habrá quienes entre nosotros escuchen esas palabras y, claro, llorarán, pero serán solo lágrimas finas, tibias que solo bajarán un poco. Luego estarán los demás, que también lloran, lágrimas gruesas y calientes que corren por su barbilla, resbalando por su pecho, al principio por la tristeza de su estado, pero luego se convertirán en una alegría abrumadora por la bondad de Dios, que los ha coronado con Su bondad.

Si eres creyente en Cristo, ¿has leído Proverbios 4:9, que dice que la sabiduría infinita de Dios solo tiene gloria por sus límites, trayéndonos alegría y … ¿Una corona de alegría? Se supone que debemos vivir nuestras vidas coronadas de alegría. Necesitamos saber que una corona de resplandor es una señal dada de la victoria de los justos que han resistido y vencido. Si no eres radiante, ¿por qué no? Jesús vive en tu corazón y él es radiante. Tú también deberías serlo, ¿o es eso demasiada bondad para soportar considerando que alguien te ha arraigado en la cabeza que solo somos pecadores salvados por la gracia? Apenas logramos entrar en la puerta del cielo con el leve olor a azufre sobre nosotros porque fue un momento cercano a ir al infierno.

En Éxodo 39:30, la palabra misma para corona es la imagen del portador como heredero y héroe, el hombre coronado con la espada del espíritu. Oh wow, más que un simple pecador salvado por la gracia, pero coronado por Dios como quien vence en Cristo.

En 1 Crónicas 20 hay otra palabra para corona que se refiere al portador como alguien sobre quien reposa gracia y aliento, que tiene ojos para ver como tener “vista hacia adelante”, y como alguien que camina en el conocimiento de Dios rodeado de Su bondad, ¡y todo eso se sienta sobre su cabeza! Hebreos 1:9, “Has amado la justicia y odiado la maldad; por lo tanto, Dios, vuestro Dios, os ha ungido con el aceite de la alegría más allá de vuestros compañeros.” Dios considera el aceite de unción como un tipo de corona y literalmente significa “separación de Dios sobre tu cabeza”. 1 Juan 2:20 utiliza la palabra “unción”, y el griego allí significa “la pasta espesa de la unción”. ¡Somos nosotros! sí, tú y yo, ungidos por Dios, y Podemos llevar una corona de alegría. Eso sí que es increíble. Pero sabes, si estás ocupado siendo solo un pobre viejo pecador salvo por la gracia, pasando de pecado en pecado en lugar de gracia en gracia, asegurándote de recalcar que cualquiera que diga que no tiene pecado es un mentiroso, apostaría a que no eres demasiado radiante, y apuesto a que tampoco tienes muchos días paseando con los bolsillos llenos de alegría.

Proverbios 1:9 dice que la disciplina del padre y la advertencia de la madre son una corona para los hijos. ¡Oh wow, coronado otra vez! Una corona es un símbolo de victoria, conquista y vencimiento, y somos más que conquistadores, vencedores en Cristo. El Señor nos corona con salvación y protección.

Pero me desconcierta por qué algunos solo cuentan la mitad de la historia centrándose solo en la parte del pecador, porque detenerse en la parte de ser solo un pecador no es el consejo completo del Señor. Por el contrario, otros solo hablan de la parte de ser coronados y omiten la necesidad de arrepentimiento y de ser responsables de nuestras acciones y pensamientos. Ninguno de los dos es el consejo completo del Señor, así que contemos toda la historia. Vale, volviendo al tema de las coronas.

La coronación está asociada a nuestro testimonio de liberación, y a través de la puerta de nuestro testimonio podemos ver la conexión con la vida y la luz viviente que pulsa en la oscuridad, saliendo y entrando, en prosperidad. Y ser coronado con la idea de prosperidad de Dios, no significa hacerse rico, sino que se trata de que el Señor te haga ser tan totalmente robusto, tan enorme en espíritu, que el yugo de la esclavitud literalmente se rompe de tu cuello. ESO es prosperidad, amigo. ¡Imagínate!

Nuestro lugar de shalom en Cristo tiene límites que son la corona de nuestro espacio, como las murallas de Troya que se consideraban una corona de la ciudad. Que nuestros límites piadosos también sean una corona definitoria.

Estamos coronados con Cristo mismo, como en Apocalipsis 4:10 cuando los ancianos quitaron sus coronas y las arrojaron a los pies de Jesús, lo que significa, oh wow, esto me encanta, estaban tomando a Dios mismo como su corona, dándole todo su honor, toda autoridad, todo poder y bendición, intercambiaron todo lo que eran para llevarle como su corona. Él ES ¡Nuestra corona! ¡Qué extraordinario es eso!

Jesucristo está coronado con toda la gloria y el honor, y su corona es un símbolo de alegría y respeto, vida y luz, y una señal para todos los que creen que Dios se sienta como el Único en el trono para mediar en bendiciones, poder e iluminación, alejando el mal y concediéndonos protección. En los escritos antiguos, las estrellas que rodean el Cielo eran llamadas “la corona del Cielo”.

Dios corona nuestros años con bondad y la cosecha se considera una corona para todos los que trabajan. Con lo que se nos corona es tan importante como la propia corona. Así que debo preguntar, ¿estás coronado con Cristo, o coronado con todos los recuerdos de lo trastornado que estabas antes de conocer a Jesús, aún tan obsesionado con lo pecador que eres, llevando siempre un techo autodefinido que te impide ver a Jesús? ¿O quizá has decidido coronarte con títulos, reconocimiento y autodeclaraciones de mega poder personal porque Dios no parece haber llegado lo suficientemente rápido para ti? Seguro que no ves eso, Cristo. es tu corona y, de alguna manera, necesitas establecer tu propio nombre y valor. ¿No es Él lo suficientemente importante para ti como para que debas animarte? Oye amigo, piensa, si realmente hay solo un Nombre bajo el Cielo, y el Señor es todo lo que dice que es, eso debería cambiar radicalmente la vida de todos nosotros. Echa la corona de todo lo que eres a Sus pies y acepta a Cristo como tu corona.

2 Timoteo 4:8 dice que Dios nos coronará a cada uno con una corona de justicia, y Santiago 1:12 dice que recibiremos la corona de la vida cuando perduremos porque amamos a Jesús. ¿Sabías que llevamos 4 coronas? La primera es Cristo como nuestra corona. Gálatas 3:27, “Porque tantos de vosotros que habéis sido bautizados en Cristo estáis puestos a Cristo.” La segunda es que somos coronados como un sacerdocio real. 1 Pedro 2:9, “Pero sois una raza elegida, un sacerdocio real, una nación santa, un pueblo para su propia posesión…” Tercero está la corona de la autoridad de Dios. Porque Él reina como poder supremo y tiene soberanía en manos de una sola persona, y Jesús vive en nosotros, tenemos el respaldo de Dios para hacer lo que Él nos pida. La cuarta es la “corona de un buen nombre”, el nombre de Cristo que se sienta sobre nuestra cabeza.  Proverbios 22:1 dice que un buen nombre es mejor que las riquezas y el oro, y Eclesiastés 7:1 dice que un buen nombre es mejor que un ungüento precioso, y allí esa palabra “ungüento” significa, de nuevo, la pasta espesa de la unción, que es un tipo de corona. La corona de la unción significa “separación de Dios sobre tu cabeza.”

Gente, esto es muy bueno. Si eres creyente en Cristo, sobre tu cabeza se sientan la gracia y el aliento, eres alguien que tiene ojos para ver y camina en el conocimiento de Dios, rodeado de Su bondad. Por la sangre de Jesús has sido hecho heredero y héroe, viviendo esta vida como hijo coronado del Rey que posee la espada del espíritu. ¡Coronado!

¿Qué opinas?

Gracias por escuchar. Soy Social Porter para el Ministerio Viviendo en Su Nombre.

154 Imagen y Reflejo

Génesis 1:26, “Entonces Dios dijo: “Hagamos al hombre a nuestra imagen, según nuestro parecido”.

Hmmm … a Su imagen Y a Su semejanza. En Su imagen, imagen es básicamente una palabra, que se refiere a una representación. ¿Pero qué tipo de representación? Cinco veces se usa para el hombre como creado a imagen de Dios. Sabes, algunas traducciones parecen simplificar demasiado la longitud y el ancho de la palabra de Dios hasta que empezamos a perder el contexto, pero déjame añadir que no soy, ni mucho menos, un profesional ni alguien muy educado. Sin embargo, no es difícil entender que somos más que brazos, piernas y ojos, similares al Señor. Algunas personas parecen querer relacionarse tanto con Dios que están dispuestas a redefinir al Alto Rey del Universo como alguien similar a ellos. Eh, sí, no hagas eso. Es como si quisieran que Dios fuera como ellos, en vez de encontrar identidad siendo como Él. Se supone que debemos ser como Él, no refabricar a Dios a nuestra imagen, pero temo que para muchos, eso es exactamente lo que hemos hecho.

Podemos decir que está demasiado alto por encima de nosotros como para que podamos relacionarnos con Él, pero eso no es cierto. Jesucristo vino a nosotros para que nos relacionáramos con el Dios todopoderoso, Él niveló el terreno de juego, por así decirlo. Él se acercó y se puso junto a las personas justo donde sus ojos y los de ellos estaban al mismo nivel, física, metafórica y espiritualmente. Se puso a nuestra altura, justo donde vivimos. No solo vino a relacionarse con nosotros en nuestra apariencia, sino también a buscar a quienes reflejaban Su corazón. No solo una imagen, sino también su reflejo.

Entonces, lo diré directamente, no todo el mundo es hijo de Dios. Puede que tengamos una imagen de Su persona, pero tenemos que hacer más que simplemente parecer similares en forma. Podemos parecernos a nuestro vecino, pero no somos de su familia y ellos no son de la nuestra. No actúan como nosotros, no tienen ideas ni valores similares y nosotros no tenemos los suyos, y Dios es igual. A menos que reflejemos Sus preferencias y estándares, y poseamos Su fe y valores, lavados en la sangre del Hijo, simplemente no estamos en la Casa de Dios. Yo no hice esa sentencia, es el estándar del propio Señor.

Hasta la llegada de Jesucristo, el Señor no estaba “a nuestro nivel”, pero cuando Jesús llegó a la ciudad, Dios se puso justo donde podía mirar directamente a los ojos de la humanidad. Dios nos dio Su rostro.

Algunos simplificarían todo el concepto diciendo que es “encontrarse con las personas donde están”, lo cual es realmente una buena idea, pero creo que el Señor tiene algo más profundo en mente. La idea de “al nivel de ojos” tiene todo que ver con dónde están tus horizontes y qué Exactamente es tu punto focal. Poder ver nuestros horizontes nos ayuda a poner objetos, tanto cercanos como lejanos, en la escala y perspectiva adecuadas en relación con el lugar donde estamos.

Está bien que algunos solo quieran que todos estén bien, que todos se lleven bien, sentados alrededor de la hoguera cantando “Kumbaya” y “Todo Va a Estar Bien”, pero eso es un sueño. Si todos pertenecían a la familia de Dios, y cualquiera era considerado hijo de Dios, asesinos, violadores, políticos corruptos, primeros intervinientes, incluso los desacreditadores totales, sin importar en qué creyeran, si es que creían algo, entonces Cristo no tenía que ser crucificado ni resucitado para traernos de vuelta. Ya estaríamos en casa y su sufrimiento y muerte hubieran simplemente qué? ¿Estas bromeando? Ni un poco, ni nunca. Considera que en Cristo, que es la verdad, se revelan las puertas de la gloriosa ciudad, Él es el príncipe del Reino que reina supremo en la ciudad de la presencia de Dios, y en Su persona justa hay toda sabiduría en la que podemos apoyarnos. En la apariencia externa e interna de Dios está nuestro estándar de cómo mirar y cómo tener nuestro ser.

Para reiterar entonces, cuando Dios dijo que hizo al hombre a Su imagen y semejanza, se refería a su apariencia externa e interna.

En la palabra para “imagen”, su apariencia externa, vemos que a través de la cruz se revelan las puertas de la ciudad de Dios de donde fluyen ríos de agua viva. Todo eso apunta a la idea de que el carácter de la cruz fue obrado en el corazón de Dios desde antes de que se pusieran los cimientos del universo.

Y en la palabra para Su “semejanza”, o Su apariencia interna, significa que es alguien en quien la humanidad puede apoyarse, AQUEL en quien podemos encontrar seguridad, estándares correctos y salvación. En su apariencia interna está la voz suprema de autoridad como líder fuerte. Él conoce la verdad y Él es la verdad, porque no existe tal cosa como una “pequeña falsedad” o “pequeña mentira”, y no hay ninguna en Él.

Romanos 10:9-10, “porque, si confiesas con tu boca que Jesús es Señor y crees en tu corazón que Dios le resucitó de entre los muertos, serás salvo. Porque con el corazón uno cree y se justifica, y con la boca se confiesa y se salva.” Más que decir palabras mágicas y boom, todo está bien, simplemente bien. No. Es más.

Desde el principio, Dios puso en marcha que, a través de la crucifixión y resurrección de Cristo, se encuentra la puerta de la salvación para todos los que quieren venir a Él.

Gálatas 2:20, “He sido crucificado con Cristo. Ya no soy yo quien vive, sino Cristo quien vive en mí. Y la vida que ahora llevo en carne la llevo por fe en el Hijo de Dios, que me amó y se entregó por mí.” Una vez que le pedimos a Jesús que viva en nosotros, tomamos Su persona, Su reflexión sobre nosotros mismos como una nueva creación. Nosotros, los que estamos en Cristo, somos más que una apariencia exterior, sino también el reflejo de Su persona. Sin el reflejo de Dios, solo somos la mitad de lo que el Señor nos ha llamado a ser. No TODOS somos hijos de Dios, y solo podemos estar en Su familia por la sangre de Cristo, que se dio un rescate por nosotros.

¿Qué opinas?

Soy Social Porter para el Ministerio Viviendo en Su Nombre.

IP040 ԱՐԴԱ՞Ր։ Ի՞ՆՉ ՉԱՓԱՆԻՇՈՎ ՈՐՈՇԵՑԻՆՔ, ԹԵ ԻՆՉՆ Է ԱՐԴԱՐ

Ի՞նչ չափանիշով ենք մենք հաճախ որոշում, թե ինչն է արդար։ Մի օր մի մարդ գոռաց ինձ վրա՝ ասելով. «Քրիստոնեությունը արդար չէ՛, ո՛չ էլ Աստված է արդար»։

Խաբեությունը, մեզ կամ ուրիշներին արժեքավոր ինչ-որ բանից զրկելը խաբեության կամ խարդախության միջոցով, հատկապես հեշտ է արդարացնել, երբ մենք ինքներս մեզ համար կերտում ենք իրավիճակներ և կարծես մեր «սեփական ֆիլմում» ներկայացնում ենք մեզ որպես ինչ-որ տեսակի անարդարության զոհեր: Եվ այո, ես կարծում եմ, որ շատ մարդիկ իսկապես կերտում են իրավիճակներ և իրենք իրենց ներկայացնում են որպես անարդարության դժբախտ զոհեր: Եդեմական Պարտեզում Եվայի գործողությունները մեղադրում էին Աստծուն՝ անարդար լինելու մեջ, քանի որ նա կարծում էր, որ Աստված ինչ-որ կերպ իրենց բռնած պահում էր:

Երբ մենք մեզ անարդարության զոհեր ենք դարձնում, դրանից հետո, մեզ համար կարևոր է դառնում հաշվեհարդար տեսնելը, մենք սկսում ենք վերանայել մեր վրա եղող «ճնշումները» և ինքներս մեզ ասում. «Ես չեմ խաբում, ես ուղղակի վերականգնում եմ արդարությունը»։ Արդարության վերականգնո՞ւմ։ Սա այնքան ծիծաղելի է, քանի որ նման է նրան, երբ ես ինքս ինձ խոսելով ասում եմ. «Ես չունեմ մոլուցքային անհատականություն, ես պարզապես ամեն ինչ շատ եմ անում»։

Մենք բոլորս լսել ենք բազում պատմություններ այն մարդկանց մասին, թե ինչպես են լավ կերպով սկսել ամեն բան, բայց հետո սխալվել ու շեղվել ուղիղ ճանապարհից։ Նման պատմություններ լինում են աշխարհի գրեթե բոլոր վայրերում։ Երբ մենք նման պատմություններ ենք լսում, գլուխներս թափ ենք տալիս, լեզուներս կծում և ինքներս մեզ ասում. «Ինչպե՞ս կարող էր սա պատահել նրանց հետ։ Չէ՞ որ նրանք լավ մարդիկ էին»։ Բայց այսպիսի մի հարց. «Որքանո՞վ է այդ մեր ասած լավը բավականաչափ լավ, իսկ որքանո՞վ է վատը՝ չափազանց վատ։ Ի՞նչ չափանիշով ենք որոշում, որ լավ մարդ ենք։ Ամեն ինչ սկսվում է փոքր խախտումներից կամ զանցանքներից, որոնք բոլորն էլ այնքան նուրբ են, ինչպիսին որ այս ու այն կողմ  «թափառելու» գաղափարը։

Մենք փորձում ենք աշխատել ինքներս մեզ վրա, որ կատարելագործենք մեր մեջ հղկված անտարբերություն։ Մենք փորձում ենք հմտորեն թաքցնել մեր ներսում եղող  վախերը, դրանով կարծես վատ ենք զգում, որ նմանվում ենք «խաբեբայի», ով չի ուզում բացահայտ խոսել իր ներսում եղող վախերի մասին։ Մեզանից ոմանք էլ նմանվում են նրանց, ովքեր փորձում են սովորել գրանցամատյանից փոքր քանակությամբ տեղեկություններ կորզել։ Հաճախ էլ փորձում ենք կոծկել մեր ներսում կատարվող շատ բաներ։ Եվ մեր մեջ սկսում է ձևավորվել հատուկ վարքագիծ։

Արդյո՞ք նկատում ենք «խավարի միջով սողացող համաճարակը» և մտածում, թե արդյո՞ք արդար է, որ այն մեզ էլ կարող է առնչվել։ Շատ հաճախ մեզ կարող են գիրացնել ոչ դե ինչ-ինչ քաղցր կամ խմորային կերակուրները, այլ մեր այն կենսակերպը, որում գերակշռում են մեզ տանջող մտքերը։

Ոչ ոք երբեք մի օրում չի զարթնում և որոշում գող, խարդախ կամ խաբեբա մարդ դառնալ։ Ոչ էլ մի օրում պարզապես արթնանում ենք  և մտածում. «Կարծում եմ, որ այսօր կսկսեմ իմ գող-թմրամոլի կարիերան»։ Գող, խաբեբա, թմրամոլ և նման վատ կենսակեպի ձևավորվելը սովորաբար երկար, դանդաղ ընթացող հրապուրանք է, որն ի վերջո տանում է դեպի կործանարար  քաոս և խավար։  Եվ «խավարի մեջ քայլող համաճարակը», կամ «աղետալի տանջանքը» (տե՛ս Սաղմոս 91-ը) գալիս և տիրանում է մեր սրտին «աղետալի մռայլության» մեջ։

Աստիճանաբար անդունդ իջնող կյանքի պատմությունը երբեմն դժվարացնում է նշմարել, թե ինչպես է մարդը աստիճանաբար գնում դեպի խավարը։ Շատ անգամ, մարդիկ առանց լուրջ գիտակցելու՝ ենթագիտակցորեն են ավելի շատ փնտրում կարճ «ուղիներ» իրենց խնդիրները լուծելու համար։ Մեղքերի մեջ ընկնելը, երբեք միանգամից չի պատահում, ինչպես օրինակ հանկարծակի մեր գլխին ընկնող աղյուսը։

Սովորաբար այն աստիճանական ընթացք է, որ դանդաղորեն տանում է դեպի ոչնչացում։ Մեղքը քիչ-քիչ, դանդաղ քայլերով է ներխուժում կյանք, մինչև որ մի օր էլ արթնանում ենք և հասկանում, որ խորը «կեղտաջրի» մեջ ենք։ Հաճախ մենք գիտակցված որոշումներ ենք կայացնում՝ լուրջ խաբելու համար։ Ինչպես օրինակ, ազարտային խաղերի տեսության մեջ, խաբեության և այլ վատ վարքագծի դեպքում պայքար է ընթանում կարճաժամկետ և երկարաժամկետ շահույթների միջև։ Գրեթե միշտ կա լարվածություն՝ ավելի արդարացի և պակաս սկզբունքային ընտրության միջև։ Եվ հետո մենք մի օր էլ նկատում ենք, որ մեր կյանքում մեղքն է «տիրակալը»։

Ե՞րբ են մեր կատարած ընտրությունները բավականաչափ ազնիվ։ Կրկին, որքանո՞վ է լավը բավականաչափ լավ, որքանո՞վ է վատը՝ չափազանց վատ։ Ո՞ր պահին ենք մենք այնքան խաղաղության պակաս ունենում, որ պատրաստ ենք Աստծուն օգնության համար աղաղակել։ Այնուամենայնիվ, հոգեբանները նշում են, որ թերևս ամենաուժեղ ցանկությունը՝ անպատվաբեր լինելու, բխում է անարդարության խորը զգացումից։

Հենց մարդիկ սկսում են մրցակցության մեջ մտնել և համեմատվել ուրիշների հետ, նրանք նաև սկսում են իմանալ ուրիշների թաքնված առավելությունների մասին։ Օրինակ մրցակցություն կարող է առաջ գալ մասնավոր ուսուցիչների միջև, կամ ո՞վ է ընտանիքում ամենաշատը գումար աշխատում, կամ ուսուցիչներից ու դասախոսներից ո՞վ է ավելի շատ կապ պահում շրջանավարտների հետ։ Մրցակցություն կարող է առաջ գալ օրինակ նաև գոլֆի կանոնավոր խաղի ժամանակ՝  ղեկավարի հետ։ Մարդիկ կան, որ օրինակ վարկ են վերցնում՝ մրցակցի հանդեպ առավելություններ ձեռք բերելու համար։ Եվ այս ու նմանատիպ ամեն բան կարող է արդարացի թվալ։

Շատ բաներ կարող են մարդիկ համարել անարդար՝ իրենց հասկացողությամբ և շատ բաներ էլ արդարացի համարել ու համակերպվել դրանց հետ։  Հաճախ ասում են, որ որևէ սարսափելի հիվանդություն այդքան էլ սարսափելի չէ հիմա, երբ գրեթե բոլոր մարդիկ այն ունեն։ Կամ օրինակ, երբ զավակը ծնողին ասում է. «Քո խրատներն ու խորհուրդները, կամ արածները այդքան էլ իրենցից բան չեն ներկայացնում։ Քո խրատելով դու պարզապես չես ուզում, որ ես կյանքը վայելեմ։ Դա արդար չէ։ Իմ շրջապատում բոլորն էլ իմ պես են ապրում»։ Իսկապե՞ս։ Արդա՞ր չեն օգտակար խրատները։

Եվ շատ դեպքերում արդյո՞ք մենք մեզ դեռահասների պես չենք պահում, երբ Աստծու մասին ենք մտածում կամ ուզում ենք մոտենալ Նրան՝ մեր ուզածը ստանալու համար։ Ու երբ մենք մեր ուզածը չենք ստանում Աստծուց, սկսում ենք մատ թափ տալ ու ասել. «Ո՜հ Աստված իմ, սա արդար չէ։ Ինչո՞ւ ես այդպես վարվում ինձ հետ, Տե՛ր»։ Կամ էլ ասում ենք. «Չէ՞ որ Դու Աստված ես։ Եթե այդքան բարի ես, ինչպե՞ս կարողացար թույլ տալ, որ այս ամենը պատահի ինձ հետ։ Ո՛չ, աա արդար չէ»։ Ի՞նչ։ Արդա՞ր։ Արդյոք արդա՞ր է այն ամենն, ինչ կատարվում է մեզ հետ։

Իրականում, Տերն ավելին է, քան զուտ արդար լինելը։ Նա գերազանցեց արդարությունը և Իր կյանքը տվեց մեզ համար։ Այո՛, ճիշտն ասած, քրիստոնեությունը արդար լինելը չէ զուտ, այն ավելի՛ն է, քան արդար լինելը։

Այս կյանքում բոլորս ենք սայթաքում և սահում ինչ որ տեղերից, բայց մինչ մենք մեր ուղին տանող ճանապարհով ենք ընթանում, եկե՛ք ընտրենք Հոգու Պտուղները (Գաղատացիներին 5.22-23) և թույլ չտանք, որ մեր աչքերը սովորեն մեր շուրջը տիրող մռայլությանն ու խավարին։ Բարեկամնե՛ր, թույլ մի՛ տվեք, որ ձեր աչքերը սովորեն խավարին։

Աստված իսկապես արդարադատ է և արդար, և մենք պետք է չհենվենք մեր սեփական հասկացողության վրա և գիտակցենք, որ Աստված Աստվա՛ծ է, իրականում Նա է այն Միակը, ով ինչ որ անում է, իսկապես լավ է անում՝ արդար ու ճշմարտապես։

(Թարգմանությունը՝ Արթուր Իսպիրյանի / Translation by Artur Ispiryan.

039 ՀԱՍՈՒՆՈՒԹՅՈՒՆ

Հոգևորապես հասուն լինելն իր մեջ ունի պատասխանատվության զգացում և նաև այնպիսի բնավորություն, որոնց մասին մենք երբեք չէինք կարող պատկերացնել, երբ առաջին անգամ հավատացինք։

«Ուստի ուղղե՛ք ձեռքերը և թուլացած ծնկները. քայլե՛ք ուղիղ արահետներով, որպեսզի ով կաղ է, չգլորվի, այլ մանավանդ բժշկվի։ Բոլորի հետ ջանացե՛ք ապրել խաղաղությամբ և սրբությամբ, առանց որի ոչ ոք Տիրոջը չպիտի տեսնի» (Եբրայեցիներին 12.12-14)։

Շատ տարիներ առաջ, երբ ապրում էի Շառլոթում (Հյուսիսային Կարոլինա նահանգ), հիշում եմ, որ մի օր, ես մենակ կանգնած էի մթության մեջ՝ իմ բակի պատշգամբում, լաց էի լինեում Տիրոջ առաջ և հարցեր էի տալիս Իրեն. «Ինչո՞ւ։ Ախր ինչո՞ւ Տեր Աստված։ Ինչո՞ւ եմ ես միշտ խնդիրների մեջ։ Ինչո՞ւ է ինձ միշտ թվում, թե դժվարանում եմ առաջ գնալ, կարծես թե վազում եմ քամուն դեմ, զգում եմ, որ անընդհատ ինչ-որ երկընտրանքների մեջ եմ։ Ինչո՞ւ։ Ախր ինչո՞ւ Տեր իմ։ Միտքս ու սիրտս այնքան հոգնած են, ես այնքան եմ հոգնել այս ամենից Տեր իմ Աստված…»։

Հիշում եմ, այդ օրը, երբ կանգնած էի պատշգամբում, լսում էի քամու ձայնը՝ հատկապես ծառերի գագաթներից, լուռ լացում էի, հիասթափության արցունքները անդադար հոսում էին։ Եվ այդ ժամանակ, Տերը շատ նրբորեն խոսեց ինձ հետ ու ասաց. «Զավա՛կս, շատ հաճախ սա այն միակ դեպքն է, երբ դու ինձ մոտ ես գալիս՝ լիովին թևաթափ, հիասթափված ու կոտրված»։

Ես մեղքի մեջ չէի։ Ես չունեի ներումս անհավատություն կամ հատուկ, կոպիտ սխալ չէի գործել։ Ես նույնիսկ զղջում էի այն բաների համար, որոնց մասին երբեք չէի մտածել, զղջում  էի նաև անգիտակ մեղքերիս ու սխալներիս համար՝ մտածելով ոչինչ բաց չթողնել։ Բայց միևնույն է, կարծես այդ ամենից հետո, ամեն ինչ նույնը մնաց։ Գիտեք, երբ մենք հրաշքի կատարման ընթացքի մեջ եք, շատ անգամ, մենք չենք էլ զգում որ հրաշք է կատարվելու, նույնիսկ ոչ մի ելք կարող ենք չտեսնել։ Այնինչ Աստծու հրաշքը կարող է ճանապարհին լինել։

Մինչդեռ Աստված փոխում էր սիրտս, բայց ես դա չէի զգում նույնիսկ։ Թվում էր, թե ոչինչ էլ տեղի չէր ունենում։ Եվ հիմա, երբ հետ եմ նայում, գիտակցում եմ, որ ես «ինքնասպանություն» էի անում՝ մեղադրելով ինքս ինձ ամեն տեսակի վատ ու սխալ բաների համար։ Երբեմն կանգնում էի հայելու առաջ ու ինձ վիրավորում էի։ Ափսոսանքն ու զղջումը եկել էին ինձ այցելելու և չէին ուզում հեռանալ ինձնից։

Կարծես «դառնության մի արմատ» էր աճում ու աճում, փաթաթվում ոտքերիս շուրջը, «պարարտանում» ինքնաատելությունից, «ջրվում» հիասթափությունից և հուսալքությունից։ Մինչդեռ Աստծու նպատակն էր, որ ես մեծանամ, հասունանամ և լրջությամբ ու գիտակցաբար հավատամ Իրեն։

Մատթեոս 22.39-ում ասվում է. «Պիտի սիրես քո մերձավորին, ինչպես ինքդ քեզ»։ Իսկ ինչպե՞ս եմ ես սիրում ինքս ինձ. ի՞նչ ձևով։ Եկե՛ք ուշադրություն դարձնենք Տեր Հիսուսի խոսքերին. «Սիրի՛ր քո մերձավորին, ինչպես ինքդ քեզ ես սիրում», այլ ոչ թե «ատի՛ր քո մերձավորին, ինչպես ատում ես ինքդ քեզ»։ Մենք բոլորս էլ գիտենք, որ Տեր Հիսուս Ինքն է ասել այս խոսքերը։ Մինչդեռ բայց մեր հասկացողության «հռչակագրերի» տակ մենք դեռևս պահպանում ենք այն մոտեցումը, որով ասում ենք. «Եթե ես Աստված լինեի, ես երբեք չէի սիրի ինքս ինձ»։ Բայց Հիսուսն ասաց. «Սիրի՛ր», այլ ոչ թե՝ «ատի՛ր»։ Եթե մենք ատենք ինքներս մեզ, հավանականությունը շատ մեծ է, որ մենք նաև կատենք մեր մերձավորներին։

Մեր փառահեղ ու սիրող Աստված իսկապես սիրո՛ւմ է մեզ։ Եվ սա է ճշմարտությունն ու փաստը։ Այո՛, Տեր Աստված սիրո՛ւմ է մեզ։ Մենք չպիտի թույլ տանք, որ դառնության արմատը, ինքնաատելությունը, ինքնամեղադրանքը «բույն» դնեն մեր սրտերում։ Աստծու Խոսքի ճշմարտությունը ավելին է ու ավելի իրական, քան այն վիճակները, որում մենք խաբնված ենք լինում։

Մեր Աստծու կամքն ու ցանկությունն է, որպեսզի մենք աճենք և լինենք հասուն հավատացյալներ՝ ճիշտ և կերպով բաժնեկցելով ճշմարտության Խոսքը։ Ինչպես որ ասվում է Բ Տիմոթեոսին 2.15-ում. «Ջանա՛ Աստծու առաջ ինքդ քեզ ներկայացնել որպես փորձված մշակ, որ ամաչելու բան չունի, որ ճշմարտության խոսքն ուղիղ է ուսուցանում»։ Կամ՝ «Ուրեմն զորացե՛ք Տիրոջով և Նրա զորության կարողությամբ» (Եփեսացիներին 6.10)։ «Որ մխիթարում է մեզ մեր բոլոր նեղությունների մեջ, որպեսզի մենք էլ կարողանանք մխիթարել նրանց, ովքեր որևէ տեսակ նեղության մեջ են, այն մխիթարությամբ, որով մենք մխիթարվում ենք Աստծու կողմից»։ (Բ Կորնթացիներին 1.4)։

«Եվ ձեր ոտքերի համար ուղիղ ճանապարհնե՛ր շինեք, որպեսզի կաղը չգլորվի, այլ մանավանդ բժշկվի» (Եբրայեցիներին 12.13)։ Որոշ թարգմանություններում «չգլորվի» բառի փոխարեն  օգտագործված է «ճանապարհից դուրս չգա» բառերը։ Սակայն այս հատվածի վերաբերյալ ավելի լավ պատկերացում կա՝ ոչ միայն սխալ ճանապարհի վրա լինելու, այլ ավելի շատ բժշկական իմաստով։ Ինչպես օրինակ՝ մեկը, ով ունի հոդախախտված ձեռք կամ ոտք։ Մեր Աստված մեզ աճեցնում է այն աստիճան, որպեսզի մեզ դարձնի այնպիսի մարդիկ, ովքեր պատրաստ են անհրաժեշտ անկեղծ զրույց ունենալ նախ ինքներս մեզ հետ և ապա մեր ընկերների հետ։ Իսկ դա ուղիղ ճանապարհներ է բացում մեր ոտքերի համար և վերականգնում մեր կյանքի «հոդախախտված» մասերը։

Եկե՛ք լինենք Քրիստոսի մեջ հասուն հավատացյալներ, ովքեր բնավորությամբ և կյանքով փորձում են նմանվել Աստծուն՝ Նրան, ով մեզ դուրս բերեց խավարից, կիսելով Իր հատկանիշները մեզ հետ։  Ինչպես որ երեխաներն են փորձում նմանվել իրենց ծնողներին, այնպես էլ մենք ջանք անենք նմանվել մեր Երկնային Ծնողին։ Եկե՛ք ընթանանք որպես հասուն հավատացյալներ, որոնք առաջնորդվում են Աստծո Հոգով և ապրենք հանգիստ՝ Նրա արդարության, խաղաղության և ուրախության մեջ։ «Որովհետև Աստծու արքայությունն ուտելիք և խմելիք չէ, այլ արդարություն, խաղաղություն և ուրախություն Սուրբ Հոգով» (Հռոմեացիներին 14.17)։

Ճշմարտությունն այն է, (ու ես հավատում եմ որ դա այդպես է) որ շատ-շատ մարդիկ իրենց մասին վատ պատկերացում ունեն։ Շատ անգամ, երբ մեր խիղճը մեզ հետ է տանում մեր անցյալ ու մենք սկսում ենք մեզ նայել մեր ներսի «հայելու» միջից, եկե՛ք օրհնենք, այլ ոչ թե անիծենք ինքներս մեզ՝ ճշմարտությունը պատմելով բարությամբ և շնորհքով, բայց նաև ինքներս մեզ հիշեցնելով, թե ում ենք պատկանում։ Մենք պատկանում ենք Նրան, ով մեր հոգնած ձեռքերն է զորացնում և մեր թույլ ծնկներն է ամրապնդում՝ խթանելու սերն ու բարի գործերը։ «Եվ միմյանց նկատմամբ հոգատար լինենք՝ սիրո ու բարի գործերի մղելով» (Եբրայեցիներին 10.24)։

Եկե՛ք ուժեղ լինենք, զորանանք և քաջալերվենք Տիրոջով։ Սա մարգարեական հայտարարություն է։

«Երբ երեխա էի, երեխայի պես էի խոսում, երեխայի պես էի մտածում, երեխայի պես էի տրամաբանում, բայց երբ հասուն մարդ դարձա, երեխայական բաները թողեցի։ (Ա Կորնթացիներին 13.11)։

Թարգմանությունը՝ Արթուր Իսպիրյանի / Translation by Artur Ispiryan

OP 55 Volharding

Calvin Coolidge het gesê:
“Niks in die wêreld kan die plek van volharding inneem nie. Talent sal dit nie doen nie; niks is meer algemeen as onsuksesvolle mense met talent nie. Begaafdheid sal dit nie doen nie; onvergenoegde begaafdheid, is byna ’n spreekwoord. Opleiding sal dit nie doen nie; die wêreld is vol opgevoede mislukkings.”

Wanneer ons die term “Hou aan” gebruik, soos dit in Filippense 3:12 gebruik word, beteken dit om ywerig te wees en aan te hou aanhou — moenie stop nie, moenie afdwaal nie, bly gefokus en beweeg reguit vorentoe. Volharding het al gevegte gewen; dit was ’n onmiskenbare hulpmiddel in alles van die herstel van huwelike tot wetenskaplike ontdekkings, tot die oorwinning oor dwelm- en alkoholverslawing. Ek het vroeër byna geen volharding gehad nie; ek kon skaars enigiets klaarmaak, en ek het gewonder hoekom my lewe so rigtingloos gevoel het. ’n Ouer man het eenkeer vir my gesê: “Volharding is nie bloot hardkoppigheid nie — dit is geloof wat in die vuur van vertraging verfyn word.” Ugh! Die “vuur van vertraging” beteken ’n langdurige, intens moeilike tydperk van wag, waar ons doelbewus vertraag word in die vervulling van ’n belofte, droom of deurbraak. Ons het volharding nodig. Ek dink dit is iets wat aangeleer word, veral in hierdie wêreld van kitsbevrediging waarin ons tans leef. In die lig daarvan dat ons wil hê wat ons wil hê, wanneer ons dit wil hê, en hoe ons dit wil hê, klink die idee van ’n “vuur van vertraging” eenvoudig verskriklik.

Galasiërs 6:9:
“Laat ons nie moeg word om goed te doen nie, want op die regte tyd sal ons oes as ons nie moed opgee nie.”
Volharding. Die Griekse woord vir “bly” (abide) kom 127 keer in die Nuwe Testament voor, en 35 keer in sy verskillende vorme net in die Evangelie van Johannes. ’n Belangrike kernbegrip van “bly” is volharding — om aan te hou, te vertoef, en voort te gaan. As ’n mens in ag neem hoe dikwels die Here hierdie woord in die Skrif gebruik, besef ek dat Hy volharding as iets belangriks beskou wat ons moet leer en inoefen.

“Cave bestiam”, Latyn vir “pasop vir die dier”. Een van Satan se gunsteling dinge om te doen, is om ons te probeer kry om op te gee! God sê egter vir ons om te volhard, aan te hou, voort te gaan en klaar te maak. Laat ek daardie vier weer sê: volhard, aanhou, voortgaan en klaarmaak.

 

Volharding is een van God se meer subtiele eienskappe, maar nietemin ’n eienskap van die Here. Ons moet besef dat, as God nie volhardend was nie en nie Sy volharding met ons gedeel het nie, ons maklik sou swig voor die wêreld en vinnig sou kapituleer in die golf van duisternis en karakterverval wat daagliks — indien nie uurliks nie — oor die wêreld rondom ons spoel. Die kwaad mag volhardend wees, maar God is nog meer onverbiddelik in Sy soeke na ons as wat ons verbeelding kan begryp.

Volharding. Die Here het ons nagestreef met Sy blywende, ewigdurende liefde. Hy volhard in Sy onophoudelike uitreik en soek na dié wat aan Hom behoort, om ons huis toe te bring na Homself. Dink vir ’n oomblik daaroor na: is jy ’n volhardende persoon  — en op watter manier is jy volhardend?

Ek wil ’n storie oorvertel, ’n hartseer storie, van iemand wat ek by ’n ouetehuis ontmoet het. Ek sal haar Gladys noem. Toe ’n vriend en ek haar kamer vir die eerste keer binnegegaan het om haar te besoek, het sy op haar bed gelê, bedek met ’n netjiese, vars gestrykte laken en ’n dun, verbleikte kombers, terwyl sy na die muur gestaar het. Sy was vel en been, met fyn grys hare wat styf oor en agter haar kop getrek was, verweerde gelaatstrekke, en sy was bleek — byna deurskynend bleek. Haar vel was so dun dat ’n mens die are net onder die oppervlak kon sien. Sy was so broos en stil dat ons gedink het sy is dood, was dit nie vir die flou op- en afbeweeg van haar borskas nie — skaars waarneembaar, net sigbaar as ons stil gestaan en ’n oomblik lank gekyk het. Met ingehoue asem en intense fokus het ons vir ’n oomblik gewag, in die hoop dat sy haar kop sou draai en met ons sou praat. Toe dit nie gebeur nie, het ek vorentoe gestap en gevra hoe dit vandag met haar gaan. In ’n stem so dun soos die geritsel van droë blare, terwyl sy steeds na die muur gestaar het, het sy geantwoord dat sy net daar lê en wag om te sterf; sy is moeg om in hierdie wêreld te wees en is klaar met asemhaal. Uiteindelik het sy stadig haar kop gedraai om na ons te kyk en, met baie dun, bleek lippe, vir ons gesê sy verstaan nie hoekom sy nog leef nie. Met verwarring in haar stem het sy aangehou en gesê haar hart hou net aan klop en klop, en sy het besluit om bloot te wag totdat dit ophou. So het sy dan elke dag, die hele dag, elke week, gewag.

Die volgende week het ons teruggekom, en daar was Gladys, wat in haar bed gelê het, byna presies soos sy was die eerste keer toe ons haar ontmoet het. Ek sê jou, dit het gelyk asof sy nie ’n duim beweeg het sedert die laaste keer toe ons haar gesien het nie. Haar hande was oor haar bors gevou bo-op die laken en kombers, haar vel dun soos nat papier, en haar oë was toe. Ek het sag met haar gepraat, net ’n bietjie harder as ’n fluistering, en gevra of sy wakker was. Met haar oë steeds toe, het sy gesê: “Ja.” Ek het vir haar gesê dit is ’n pragtige dag, dit is warm, en die blomme blom oral—en toe het ek haar gevra hoekom haar oë toe is. Sy het gesê sy is moeg daarvoor om na die lug en die blomme en die bome te kyk, moeg daarvoor om na mure en mense te kyk, en dat sy eenvoudig nie meer enigiets daarvan wil sien nie. Sy het daarop aangedring dat sy steeds wag om te sterf.

Ongeveer ’n maand later het Gladys inderdaad gesterf. Sy het gesterf omdat sy ingegee het—sy wou só graag nie meer hier wees nie dat haar liggaam eenvoudig opgegee het. Dit het haar meer as twee jaar geneem om haarself tot die dood te dryf, maar dit het gelyk asof sy uiteindelik haar doel bereik het.

Ongelukkig het ons later uitgevind dat iemand twee jaar tevore aan Gladys geprofeteer het dat sy net nog ’n paar jaar oor het en dat God haar huis toe sou neem. In die lig van daardie dwase en wrede profesie—gerig aan ’n gesonde vrou met kinders en kleinkinders—het Gladys besluit dat, as dit dan só moes wees, sy maar net sou gaan lê en wag. Sy het vir meer as twee jaar gewag, elke dag ’n bietjie meer ingegee, totdat sy op ’n dag inderdaad die land van die lewendes verlaat het.

Gladys was ’n goeie voorbeeld van wat met ons gebeur wanneer ons ophou volhard in die Here, in die lewe, liefde, goedheid, hoop, vrede, of enige ander goeie ding wat God in ons lewens gesaai het. Nadat ek Gladys ontmoet het, het ek besef dit is waar: enigeen van ons kan, as ons dit toelaat, só hartseer word, só berus daarin om op te hou asemhaal, dat ons uiteindelik ophou. Maar God het ’n ander plan. Ná daardie verskriklike verhaal verkies ek veel eerder ’n “positiewe perspektief van volharding.” Daardie frase het ’n mooi ritme, nè? “Positiewe perspektief van volharding.”

Volharding—wat is dit? Hier is ’n deel van wat ek tot dusver daaroor verstaan: dit is die vermoë om aan te hou doen wat reg is, ongeag hoe jy voel. Met ander woorde, ons druk deur selfs wanneer ons voel ons wil ophou, selfs wanneer ons dink ons het goeie rede om op te hou. As God nie gesê het jy moet ophou met wat jy doen nie, dan staan ons op ons pos, soos die soldate wat ons is. Om vas te staan tot die einde is nie ’n manier om gered te word nie, maar dit is die bewys dat ’n mens werklik aan Jesus toegewy is. Weereens: volharding is nie ’n middel om verlossing te verdien nie; dit is die neweproduk van ’n lewe wat opreg toegewy is.

Joyce Meyer het gesê: “Gewoonlik moet ek die regte ding doen, met die regte gesindheid, vir ’n lang tyd voordat ek begin om die regte resultate te sien—dít is volharding.” Ek glo sy was reg. In my eie ervaring, al is dit beperk, het ek ook besef dat ek mense dikwels vir ’n lang tyd reg moet behandel voordat hulle my op dieselfde manier begin behandel. Nie altyd nie, maar oor die algemeen, die meeste van die tyd. Die sleutelwoorde hier is: volhard daarin om mense reg te behandel.

Dit beteken dat selfs wanneer hulle ons nie goed behandel nie, ons niemand met ‘kwaad met kwaad’ moet vergeld nie, maar doelbewus kies om te doen wat eerbaar is in die oë van almal. Beskou dit as ’n daad van goedhartigheid. Beskou dit as ’n vorm daarvan om jou brood met die armes te deel, soos in Jesaja 58:7. Net soos God goed is vir ons en volhard om ons lief te hê, moet ons soos Hy wees.

Net soos natuurlike saad uiteindelik wortel skiet en die begin van ’n plant deur die grond breek, sal ons ook deurbrake sien as ons aanhou om die regte ding te doen—ongeag wat ander doen. Weereens, die woorde wat bly vassit, is: “hou aan om die regte ding te doen”—volhard.

Net ’n terloopse vraag: wat is jou idee van ’n “deurbraak”? Wees eerlik— absoluut eerlik. Mense gee dikwels heeltemal te maklik op. Wanneer hul gevoelens hulle in die steek laat, gee hulle self ook op. Daar is iets wat ek noem “die gees van Eeyore”, wat presies klink soos Eeyore uit Winnie the Pooh. Eeyore se houding sê: “Wat maak dit saak? Niemand gee tog om nie.” Of: “Dis reg so. Ek sal leer om daarsonder te leef.” Of: “Natuurlik. Ek kan maar net sowel huis toe gaan.” Of: “Nee wat, ek het net eensaam geraak omdat ek so gewild is. Ek het gedink dis beter om maar die vervelige ou ek te wees as om iets te probeer wees wat ek nie is nie. Ek hoop jy’s nie te teleurgesteld nie.”

Wanneer ons opgee, of ophou volhard, is wanhoop en moedeloosheid net ’n asem weg. Laat ek ons almal bemoedig: as jy onder druk voel om op te gee en jou rug te draai teen jou vriende, of selfs teen Christus—moet dit nie doen nie.

Onthou die voordele van vasstaan, en hou aan leef vir Christus. Volhard.

Matteus 10:22 sê: “En julle sal deur almal gehaat word deur My Naam te verheerlik; maar wie tot die einde volhard, sal gered word.” Jy kan ook kyk na Lukas 18:1-8, Jakobus 1:12 en Romeine 5:3-4. God praat baie oor deursettingsvermoë en volharding.

Volharding beteken om aan te hou, en dit beteken nie om net aan te hou om gered te word of om net te kry wat ons wil hê nie. Dit beteken om vol te hou in ons strewe om Jesus vas te gryp, ons Lewe, die Liefhebber van ons siele. Hy alleen is die bron en fokus van ons volharding! Ten volle. Sulke volharding eer God se soewereiniteit en verander die een wat wag. Volharding vervang trots—of die gedagte: “Ek verdien nou ’n antwoord”—verdiep ons desperate hunkering na God self, eerder as net om van God te kry wat ons wil hê, en vorm karakter wat die uiteindelike seën kan dra sonder om daardeur gekniehalter te word.

Net omdat ons opgee, beteken nie dat ons ’n mislukking is nie. Nee. Dit mag vir ons lyk of ons misluk het, maar dit is net mislukking soos ons dit meet. God sien dit nie so nie. Daar is ’n tyd om vasberade aan te hou, net soos daar ’n tyd is om los te laat en jou voete in ’n ander rigting te draai.

Verskeie jare gelede het twee ander mans en ek ’n mannevergadering gehad wat ons die “20/20 Mannegroep” genoem het. Ons het vir ’n jaar volhard, en aan die einde van daardie jaar het ons gevoel die Here wys ons om ons pogings te heroorweeg. In ons gebed en herbeoordeling het ons dit so ervaar dat die Here ons aanmoedig om ons vergaderings te staak. Eerlik gesê, ek wou nie regtig nie, want ek het van die idee van die “20/20 Mannegroep” gehou, maar ek weet ook dit is beter om die Here te volg as om aan iets vas te hou waarvan Hy reeds weggegaan het. So, ons het dit gestaak, en dit het bewys dat dit die regte ding was. Maak dit van ons ‘n mislukking? Absoluut nie. Wanneer om op te hou om iets na te streef, is ’n goeie vraag, want daar is inderdaad tye om ’n rigting te verander wat ons voorheen as die wil van die Here geken het. As God van rigting verander, moet ons saam met God beweeg, en nie koppig vasbyt aan ’n ou paradigma nie.

Greg Herrick het geskryf: “Koppige geloof is nie dieselfde as volhardende liefde nie.” Net omdat iemand se ou-ou-ouers kerk gehou het soos hulle dit gedoen het, as God vra dat ons ons manier van doen verander, vir die Hemel seën, verander net. Toe die ou-ou-ouers die kerk begin het, was dit ’n wonderlike idee. Maar mense het verander, kultuur het verander, ideale het verander, en ons moet nie so koppig wees dat ons nie kan verander wanneer God alreeds ’n nuwe pad ingeslaan het nie. As ons nie wil verander nie, kan wat eens ’n groot seën was maklik ’n beperking word wat so versmorend is dat ons skaars kan asemhaal. Die evangelieboodskap bly natuurlik dieselfde, maar hoe ons dit uitleef, kan lei daartoe dat die Here ons na ’n hoër plek roep. As ons saam met die Here beweeg, sal ons nie net groei nie, maar ook floreer. Volhard in die strewe na Jesus, nie in ’n paradigma wat jy net hou nie, of met metodes waarmee jy gemaklik is, of ’n melancholiese idee van “soos ons dit vroeër gedoen het nie.” Ek glo die frase “Ons het dit nog nooit so gedoen nie” het baie bedienings keer op keer daarvan weerhou om te bly floreer.

Hier is ’n interessante voorbeeld van volharding en verandering: Het jy al ooit van ’n maatskappy genaamd “Traf-O-Data” gehoor? Nee? Ek ook nie destyds nie. Maar hoe lyk dit met Microsoft? O ja, daar het ons almal al van gehoor. Soos dit uitwerk, is albei maatskappye deur Bill Gates en Paul Allen begin. Traf-O-Data was die eerste maatskappy wat hulle in 1972 begin het. Gates en Allen het dit vir ’n paar jaar bestuur voordat hulle opgegee het. Hulle het hul oorspronklike idee laat vaar. Maar as hulle nie opgegee het by Traf-O-Data nie, sou daar dalk nooit Microsoft gewees het nie. En ek moet sê, hulle het baie beter gevaar met Microsoft as met hul oorspronklike idee.

Hoe weet ons dus wanneer om deur te druk en wanneer om los te laat en God se leiding na ’n nuwe ding te volg? Hier is ’n paar vrae om te help met die heroorweging van aksies: Is jou plan nog steeds reg? En hoe kan jy dit weet? Ons moet eerlik wees daaroor. As dit nie reg is nie, pas die plan aan. Wag op God om dit te bevestig, en ja, die Here bevestig sy Woord onwrikbaar. Is jou doel nog steeds reg? Wat is jou bewyse? Wees eerlik. As dit nie reg is nie, pas jou doel aan of laat dit vaar. Daar is geen eer daarin om aan iets vas te hou as God reeds ’n nuwe pad ingeslaan het nie. Luister goed hier: volharding is nie koppigheid nie.

Ek is my eie beste voorbeeld van koppigheid, iets wat ek dikwels met volharding verwar het. Om dinge te laat vaar, was moeilik vir my. Ek het altyd geglo dat ons nooit moet opgee nie, wanneer ek op iets besluit het, ek dit tot die bitter einde moes vashou. Ek het gedink die enigste ding wat erger is as om te sterf, is om op te gee. Jy weet, die ou gesegde van die kaptein wat saam met die skip moet ondergaan, ensovoorts. Ek het dikwels gevoel ek is ’n mislukking as ek opgegee het en my projek nie nog stywer vasgegryp het in ’n poging om dit “te laat werk” nie, om dit uit te knyp totdat dit werk. Dit was vir my moeilik om die verskil tussen volharding en koppigheid te leer. Weereens, as God van rigting verander, moet ons saam met God beweeg, en nie koppig vasbyt aan ’n ou paradigma nie.

Romeine 14:19 sê:
“Laat ons dan die dinge nastreef wat vrede bevorder en die dinge wat vir mekaar opbouend is.”

Volhard daarin om vas te hou aan dit wat vrede bring en die liggaam van Christus opbou. Dit is baie duidelik en reguit.

Kolossense 1:23 sê:
“as julle ten minste gegrond en vas bly in die geloof en julle nie laat afdwaal van die hoop van die evangelie nie, wat julle gehoor het en wat verkondig is in die ganse mensdom onder die hemel, waarvan ek, Paulus, ’n dienaar geword het.”

Ons moet volhard in ons geloof, volhard om gevestig en standvastig te wees, en nie beweeg te word van die hoop wat vir ons in die evangelie gehou word nie.

1 Korintiërs 14:1 sê:
“Hardloop agter liefde aan en wees ywerig vir die gawes van die Gees, maar veral om te profeteer.”

Streef na liefde en begeer die gawes van die Gees, maar veral die gawes waarmee julle kan profeteer. Volhard in die strewe na Jesus, nie net in wat gemaklik of gewoond is nie, maar in alles wat Hom eer en verheerlik.

Dit beteken duidelik dat ons moet volhard totdat ons die liefde begryp — dat ons moet aanhou streef na die geestelike gawes wat God vir ons het, veral profesie. En moenie dat die woord “profesie” jou afskrik nie. Ek dink ons haak baie keer vas by ’n enkele woord en mis dan die werklike inhoud. Dit gaan nie daaroor om vreemde of onbybelse leerstellings te aanvaar nie. Wat ek eenvoudig sê, is: moenie vaskyk teen ’n woord soos “profesie” net omdat dit buite jou verwysingsraamwerk val nie. Volhard om te verstaan wat God bedoel. En net omdat sommige mense dit verkeerd hanteer het, beteken dit nie, dat dit nie ’n geldige gawe van die Here is nie.

Volhard om in die waarheid te wandel — nie net die feite nie, maar die waarheid. Waarheid en feite is nie altyd dieselfde nie, jy weet. Onthou ook, daar is ’n balans in volharding. 1 Johannes 5:18 sê: “Ons weet dat elkeen wat uit God gebore is, nie aanhou sondig nie.” Vriende, dit is nie noodwendig daardie een koekie wat ons oorgewig maak nie, maar die leefstyl van koekies waarin ons volhard. Dit is nie outomaties die een of twee verkeerde dinge wat ons doen wat ons verontreinig nie, maar die leefstyl van verkeerdheid waarin ons aanhou leef. Dit is nie soseer die enkele leuen hier en daar wat ons in die moeilikheid bring nie, maar die patroon van leuens wat soveel hartseer veroorsaak.

Die sleutelwoord vir vandag in 1 Johannes 5:18 is “aanhou” of “volhard”. Soos 1 Johannes 3:6 ook sê: “Elkeen wat in Hom bly, hou nie aan om te sondig nie. Elkeen wat aanhou sondig, het Hom nie gesien of geken nie.” Daardie Skrifgedeelte praat nie van ’n enkele daad nie, maar van ’n leefstyl. Dit is ons gedrag en gewoontes wat wys of ons Jesus werklik ken of nie. Onthou: Daar is balans in ons volharding, en volharding is nie dieselfde as koppigheid nie. En om op te volhard in iets beteken nie iemand is ’n mislukking nie. Dink net,  hoe sien God die situasie? Volhard en vind uit. As jy Hom vra, belowe ek, Hy sal antwoord — op Sy tyd. O ja, Hy sal.

Ek het êrens gelees dat die waarde van volharding nie daarin lê om hardkoppig aan die verlede vas te klou nie. Dit kom uit ’n visie van die toekoms wat só oortuigend is dat jy enigiets sal gee om dit werklikheid te sien word. Hierdie lewe is werklik. God is werklik en Hy leef. Ek glo regtig dat volharding in ons dade voorspruit uit volharding in ons visie. Laat ek ons almal aanmoedig om God te soek vir ons visie en ons drome. Dit is nog nie verby nie, en ek het nog nie die klok hoor lui nie — so kom ons sit ons skouer aan die wiel en volhard in ons strewe na Jesus.

Volharding stel jou in staat om aan te hou optree selfs wanneer jy nie gemotiveerd voel nie. Volgens vroeë Christelike skrywers is daar twee deugde wat met moed verband hou: geduld en volharding. Geduld is om swaarkry of gevaar te verduur sonder om moedeloos te word. Volharding is om aan te hou ten spyte van swaarkry of gevaar. As daar ware moed in ons is, dan is geloof en hoop ook daar. En waar geloof en hoop is, is geduld en volharding naby. Volhard in gebed, volhard en hou uit deur beproewings, en volhard in geloof en gehoorsaamheid. Deur Christus sal ons volhardend, met uithouvermoë en standvastig wees.

In Lukas 5:17–20 was Jesus besig om in ’n huis die mense te leer. ’n Paar mans het ’n verlamde man tot op die dak gedra. Daar het hulle die dak oopgemaak en die man laat afsak in die vertrek sodat Jesus hom kon genees. Daardie mans was ongelooflik waaghalsig! En jy kan net dink hoe deurmekaar dit waarskynlik was, met stof en stukke van die dak wat op die mense hieronder geval het. Ek kan wed dat mense gekla het, dalk selfs geskree het dat hulle moet ophou — maar tog het hulle volhard, omdat hulle hoop gehad het dat iets sou verander. Hulle het ’n visie gehad van ’n beter toekoms vir hul vriend.

Laat ons dieselfde bereidheid hê om namens ons naaste te volhard.

Ek is Social Porter, en dit is gebring aan u deur Living In His Name Ministries, Area 22 Guitars, Cannie Ledbetter by Oakdale Cemetery, Skyland Battery and Ignition, Mnr. Jack Johnson by Johnson’s Gulf Service, Elmo en Mary Hogan, en Trinity Bakers, waar daar altyd iets lekkers in die oond is.

Wees volhardend hierdie week. Streef voort na die doel om die prys te wen waarvoor God ons in Christus Jesus hemel toe geroep het. Volhard! Volhard! Volhard! Wees in vrede, en laat Jesus jou rus en troos wees. Tot ons weer ontmoet, Amen.

Vertaal deur Chané de Clercq

038 ԻՆՉՈ՞Ւ ԱՅՍՊԵՍ ՎԱՐՎԵԼ ՄԵԶ ՀԵՏ

Այն, որ Աստված ինչ-որ բան գիտի, չի նշանակում, որ Նա է կարգադրել, որ այդպես էլ պետք է լինի։ Հաճախ մենք բողոքում ենք. «Ինչո՞ւ պետք է Աստված այսպես կամ այնպես վարվեր ինձ հետ»։ Կամ՝ «Եթե Նա գիտեր, որ սա տեղի է ունենալու, կարող էր կանխել, բայց չի կանխելու»։ Կամ իմ սիրելի հարցը. «Եթե Աստված մեզ այդքան շատ է սիրում, ինչո՞ւ պետք է մեզ հետ այսպես վարվի»։

Ես հաճախ եմ լսել վիրավորված, հիասթափեցնող հայտարարությունները, այնպես որ ես սա չեմ հորինում։ Այսպիսի մի օրինակ բերեմ. ամուսիներն ունեին մի ավտոմեքենա, որի վրա պետք է մոտավորապես 600 դոլարի աշխատանք կատարվեր։ Ավտոմեքենան աշխատում էր, բայց շաբաթ առ շաբաթ վատանում էր նրա աշխատանքը։ Նրանք պարզապես չունեին այդ 600 դոլարը և հազիվ էին ամեն ամիս գոյատևում։ Նրանք չէին կարողանում իրենց բյուջեից ոչ մի դրամ օգտագործել ավտոմեքենայի համար։ Նրանք այնպիսի վիճակում էին, որ նույնիսկ պատկերացում չունէին, թե ինչ անել։ Նրանք աղոթել էին և Աստծուց խնդրել, թե ինչ անեին։ Ասեմ, որ նրանք հետևողական տասանորդ էին տալիս եկեղեցուն՝ եկեղեցու կարգի համաձայն։ Մարդկանց աչքին նրանք լավ մարդիկ էին, պարզապես հայտնվել էին դժվարին իրավիճակում։

Մի կիրակի, կեսօրից հետո, երբ ավարտվել էր եկեղեցու պաշտամունքը, այդ ամուսինները որոշեցին զբոսանքի գնալ։ Նրանք ավտոմեքենայով շրջում էին քաղաքով, շարունակում էին շրջել և պատահաբար անցան մի մեծ ավտոսրահի կողքով։ Հանկարծ նրանց մեջ մի պայծառ միտք ծագեց՝ կանգ առնել և մի փոքր երազել, քանի որ երազանքներն Աստծո գաղափարն էին, և մի քիչ երազելու մեջ ոչ մի վատ բան չկար։ Իրականում, ավտոկայանատեղիում «ի՞նչ կլիներ, եթե» խաղը խաղալը թվում էր թեթևացում այն ​​փոթորկալից իրավիճակից, որում նրանք գտնվում էին։

Մինչ նրանք ավտոմեքենաներին էին դիտում, մի վաճառող դուրս եկավ և սկսեց զրուցել նրանց հետ։ Նա հարցրեց նրանց, թե եթե կարողանային, ո՞ր մեքենան կցանկանային ունենալ։ Նրանք վստահեցրին, որ կարևոր չէր լինի, թե որ մեքենան, քանի որ նրանք չէին կարող իրենց թույլ տալ նախ նորոգել իրենց ունեցածը, էլ ուր մնաց նորը ձեռք բերել։ Վաճառողը մեղմ ծիծաղեց՝ ասելով, որ հասկանում է, թե ինչ է դա նշանակում։ Նրանք հավանեցին վաճառողին, քանի որ նա շատ բարյացակամ մարդ էր՝ իր «կարող եք վստահել ինձ» կապույտ աչքերով։ Վաճառողն ասաց նրանց, որ իրենց ավտոսրահն այդ շաբաթավերջին հատուկ միջոցառում էր անցկացնելու և ասաց, որ նրանց չէր խանգարի միփոքր երազելը։ Վաճառողն ասաց. «Եկեք պարզ հաշվարկներ անենք, ուղղակի հետաքրքիր կլինի և տեսնենք, թե ինչ կլինի»։ Այսպիսով, ուղղակի հետաքրքիր լինելու համար, ամուսինները համաձայնվեցին մտնել ավտովաճառքի գրասենյակ։

Վաճառողը ցույց տվեց նրանց, թե որքան կստանային իրենց հին ավտոմեքենայի համար և որքան կկազմեին իրենց ամսական վճարումները։ Ջերմ ձայնով նա ասաց նրանց, որ եթե ստանային այն ավտոմեքենան, որը ցանկանում էին, հատկապես այդ պահին, երբ ավտոսրահն այդ շաբաթավերջին հատուկ ակցիա ունենար, նրանք ստիպված չէին լինի նորոգել իրենց հինը։ Նրանք կարող էին նույնիսկ մի պահ շրջել այդ նոր ոճի ավտոմեքենայով։ Այնուհետև վաճառողը հարցրեց նրանց. «Արդյո՞ք չէիք ցանկանա։ Ձեզ պետք է պարզապես պատկերցնել ձեզ այդ նոր ավտոմեքենայում»։ Ամուսիները կարող էին պատկերացնել իրենց այդ գեղեցիկ ավտոմեքենայում՝ առանց անհանգստության, ժպտալով շրջելիս, և ամեն ինչ լավ կլիներ։ Վաճառողը կրկին հարցրեց. «Եթե ես կարողանամ համոզել իմ մենեջերին հաստատել ամսական վճարումները, պատրա՞ստ եք լուրջ ընդունել ձեր երազանքի այս մեքենան, որովհետև, վերջիվերջո, սա կյանքի համար կարևոր գործարք է»։

Մինչ վաճառողը մի պահ բացակայեց, ամուսիններն սկսեցին ջերմեռանդորեն աղոթել. «Ո՜վ Տեր Հիսուս, եթե սա Քեզանից է, Տե՛ր, մենք աղոթում ենք, որ այդ թվերը հաստատվեն, և դրանով կիմանանք, որ Դու ես կազմակերպել այս ամբողջ հրաշալի իրադարձությունը»։ Բայց նրանք չէին գիտակցում, որ իրենց նայանգում նույնսիկ սնանկացած հանցագործը կարող է վարկ ստանալ, բայց այսլ հարց էր, թե արդյոք կկարողանալ վարկը փակել։ Վաճառողը վերադարձավ։ Նա ժպտալով և ոգևորված ասաց. «Մենեջերն ասաց, որ կարելի է փորձել»։ Վաճառողը հենց այդպես էլ արեց, նա նույնիսկ միացավ նրանց՝ Աստծուն գովաբանելով հրաշքի համար։

Նրանք ստորագրեցին անհրաժեշտ փաստաթղթերը, թողեցին իրենց հին մեքենան և հեռացան նոր մեքենայով՝ մտածելով. «Սա պետք է, որ Աստծուց լինի։ Այո՛, սա Աստծուց էր»։ Նրանք երգում, փառաբանում և ուրախանում էին՝ Տիրոջ հրաշքով։

Բայց, երկու ամիս անց, երբ նրանք սկսեցին գիտակցել, որ սնանկանում են և կորցնելու են մեքենան, քանի որ չէի կարող վճարել ավտոմեքենայի վարկը և այդ ընթացքում կկորցնեն ամեն ինչ, նրանք զայրացան ու դառնացան։ Ամուսինները հիասթափության մեջ գոռում էին՝ լաց լինելով. «Ինչպե՞ս կարողացար թույլ տալ սա Տեր Աստված։ Ինչո՞ւ սա պատահեց մեզ հետ։ Ինչո՞ւ ես այսպես վարվում մեզ հետ։ Մի՞թե Դու չես սիրում մեզ»։

Ինչպե՞ս է պատահում, որ երբ մեզ հետ ամեն ինչ լավ է, մենք այնքան վստահ ենք, որ Աստված մեզ սիրում է մեր ամենաանհավանական երազանքներից անդին, բայց հենց որ ամեն ինչ դժվարանում է, և մենք սկսում ենք անհանգստանալ ու հոգնել, հանկարծ սկսում ենք մտածել, թե որտեղ է Աստված և արդյո՞ք Նա սիրում է մեզ։ Արդյո՞ք Նա հանկարծ փոխվեց մեր հանդեպ և դարձավ ոչ հուսալի և անվստահելի մեկը, թե՞ մեր մեղքով են բաներ պատահում։

Ի՞նչ եք կարծում, արդյո՞ք Տերն էր, որ այդպես վարվեց այդ ամուսինների հետ։ Ո՞վ էր պատասխանատու ստեղծված իրավիճակի համար։ Ձեր կարծիքով, ի՞նչ կարող էին և պետք է անեին այդ ամուսինները՝ հաշվի առնելով իրենց հանգամանքները։

Իսկապե՞ս Աստված էր, որ նրանց հետ այդպես վարվեց։ Իհարկե ո՛չ։ Նրանց քայլերի հետևանքներն իսկապես Աստծու դատաստանն էր նրանց դեմ, թե՞ դրանք սխալ ընտրության հետևանքներն են, և որ նրանք ինքներն իրենց հետ այդպես վարվեցին։ Անկեղծ պատասխանեք։

Եթե ​​դու որոշել էիր ամուսնանալ սխալ մարդու հետ, արդյո՞ք Աստված էր մեղավոր։ Իհարկե ո՛չ։ Եվ նույնիսկ, եթե դու որոշես ամուսնանալ սխալ մարդու հետ, Տերը նույնիսկ այդ իրավիճակում չի լքի քեզ։ Նա կուղեկցի քեզ՝ քո բոլոր դժվարությունների միջով և մենակ չի թողնի քեզ քո տառապանքների մեջ։ Այն փաստը, որ Աստված գիտի, որ մենք կործանվելու ենք, չի նշանակում, որ հենց Նա է որոշել, որ այդպես պետք է լինի։ Ես ասում եմ, եթե Աստված գիտի մի բան, դա չի նշանակում, որ դա Նրա կարգադրությամբ է այդպես լինում։ Աստված դաժան չէ՛. երբե՛ք։ Նորից կրկնեմ. այն փաստը, որ Նա գիտի, որ դու կործանվելու ես, չի նշանակում, որ հենց Նա է ասել. «Թող այդպես լինի»։

Տեր Աստված բարի է։ Եվ Աստված բարի է մի՛շտ։ Նա ոչ միայն բարի բաներ է անում, ոչ միայն բարի բաներ է ասում, ոչ միայն Նրա հետ պարզապես հաճելի և հանգիստ, այլ այն, որ Աստված Ի՛նքն է Բարության մարմնացումը։ Աստված կատարելապես բարի է, քանի որ Նա կատարյալ է ամեն ինչում և չի փոխվում բարուց բացի որևէ այլ բանի։ Աստված նման չէ ամպերին, որ փոփոխական են լինում՝ միշտ փոխում են իրենց ձևը երկնքում։ Նա կատարելապես անփոփոխ է ու հետևողական է։ Աստված կատարյա՛լ սեր է, կատարյա՛լ բարիք պարգևող է, կատարյա՛լ առատաձեռն և կատարյա՛լ բարի՝ միշտ։ Եվ Աստված չի՛ փոխվում, «չի՛ թոռոմում», միշտ «թա՛րմ» է։

Ուստի եկե՛ք ուշիմ լինենք, խորհենք Աստծու ով լինելու վրա։ Լինենք ազնիվ, հաշվետու և թափանցիկ՝ մեր և մեր կյանքի հանդեպ։ Աստծու սիրտը մեր հանդեպ սիրով է լցված՝ մեր կյանքի բոլոր ոլորտներում։ Եկե՛ք թույլ չտանք, որ մենք սայթաքենք՝ մեղադրելով Աստծուն՝ այն Անձին, ով Միակն է ողջ հավերժության մեջ, ով այնքան շատ է սիրում մեզ, որ Իր կյանքը տվեց մեզ համար։ Մտածեք այս մասին…

(Թարգմանությունը՝ Արթուր Իսպիրյանի / Translation by Artur Ispiryan